O vších a cihlách aneb je možné se odmilovat?

V poslední době, jsem se několikrát setkal s tím, že někdo filozofoval (anebo možná spíš potřeboval vyřešit vážný životní problém) na téma, zda je možné se cíleně odmilovat. A taky jak vlastně ta lásková chemie funguje, jak dlouho vydrží, jestli může sama vyprchat, za jakých okolností vyprchá… A taky o tom, s kým chemie fungovalana 100%, 75% anebo vůbec nefungovala, ačkoliv jí rozum říkal funguj!

Dlouho jsem hledal odpovědi ve svém životě i v životě jiných a došel jsem k několika závěrům. Hlavní je ten, že většina “nekonečných lásek” jsou lásky nešťastné. Někteří prominou, ale láskou v tomto případě myslím právě onu chemickou reakci, která nás nutí dělat bláznivé a iracionální věci a nechce dát pokoj, i když chceme, aby pokoj dala. Pak mi došlo, že jedním ze dvou možných konců oné chemické reakce, je naplnění vztahu.

Zní to možná divně, pokud se bavíme o nešťastné lásce, ale je to opravdu jeden z konců. V případě nešťastné lásky se sice trochu špatně realizuje a z nešťastné lásky se pak stává láska šťastná, ale právě tím, že se stane láskou šťastnou se zadělá i na konec té chemie. Vztah se pak přesune do jiné roviny a praxe a také odborná literatura praví, že nával chamie začne slábnout a po nějaké době už tam není většinou vůbec. Vztah může přejít kamkoliv od rozchodu, přes přátelství až k tomu, čemu jsem už i já uvěřil - totiž že je možné, aby se lidé opravdu milovali, i když je chemie dávno pryč. Ano, uvěřil jsem, ale zatím jsem to neviděl. A také možná někdy začnu věřit, že chemie může být nekonečná…

Znám příběh. Příběh o někom, kdo se zamiloval do druhého a o druhém, který se zamiloval do první a jejich láska se začala naplňovat. Jenže jim nebylo dvacet a jak už to bývá, oba měli manžele, manželky a hlavně děti. A asi jakási podivná racionalita druhého způsobila opuštění první a chudinka první zůstala sama, zamilovaná, rozmilovaná, nenaplněná… A i když možná přišli další druzí, kteří první milovali víc než on a možná byli i lepší, nebylo to nic platné. Ona ho pořád milovala, pořád ho chtěla i když ho ve svém nitru úporně nenáviděla za to, co jí udělal. Ale nemohla a nemůže si pomoci. A možná jen stačilo, aby ten vztah došel o malý kousek dál a ona zjistila, že on není ten ideál, který si vysnila. Ale bez toho naplnění pro ní pořád ideálem je…

A pak jsem si vzpomněl na druhou možnost, jak může skončit chemická reakce, která vysvobodí z nešťastné lásky…

Myslím, že mi bylo tak 10 nebo 12 let a o prázdninách jsem se dětsky a nešťastně zamiloval do kamarádovy sestřenice, která byla u jeho babičky na prázdninách. Dodnes si dobře pamatuju, jak mi přišla krásná. Nevím, jestli jsem se k ní vůbec někdy odvážil přiblížit, jak moc pro mě byla ikonou. Celé prázdniny jsem se tím trápil, nevěděl jsem, co mám dělat a jak se vysvobodit z krutých pastí lásky. Až jednoho dne přiběhl kamarád… a možná to ani nebyl on a možná to ani nebyla pravda, ale prostě jsem se doslechl, že moje ikona má vši. Rozumíte? Ikona má vši! A rázem bylo po chemii a tím pádem po nešťastné lásce… Nevím proč, dnes už si přesně nevybavím ten důvod, ale moc dobře si vybavím ten pocit. Prostě najednou to bylo pryč… asi jsem se dozvěděl něco, co mi bránilo být dál zamilovaný do někoho, kdo má vši…

Vyprávěl jsem tuhle vzpomínku své přítelkyni a ona vytáhla příběh podobný. Kdysi byla také zamilovaná do ikony a asi udělala něco, čím ho vytočila, protože ikona po ní hodil cihlu. A tím ikona udělal něco, co neměl a bylo z její strany po chemii. Protože ikony cihly neházejí…

A co tím vlastně chci říct? Že nuceně se asi nejde odmilovat a nešťastná láska neskončí, dokud nenajde naplnění anebo ten dotyčný anebo dotyčná nedostanou vši, případně nezačnou házet cihly.

… zase po roce

Už jsem si myslel, že letos vynechám i svůj obvyklý vánočně/novoroční příspěvek, který mnohdy jako jediný z tohoto blogu nedělá úplnou mrtvolu. Ale nestane se tak… Teď je chvilka před půlnocí, která udělá definitivní tečku za rokem 2009, začne rok nový a láhev Vavřineckého 2003 mi nedovoluje neupadnout do nostalgie a trochu zrekapitulovat uplynulý rok…

Když mi bylo dvacet, říkal jsem si, jaké mám štěstí, že jsem ještě nebyl na pohřbu svému kamarádovi. Když mi bylo dvacetpět, říkal jsem si, že tohle už porušuje statistiky. Bohužel neuplynulo o moc let víc a přišlo to. V letošním/loňském roce jsem byl poprvé v životě na pohřbu člověku, kterého bych mohl nazývat blízkým přítelem. I když okolnosti a poslední roky naše cesty rozdělily, společně prožité dětství nám nikdo vzít nemůže.

Mnohokrát jsem přemýšlel, kdy se člověk stává dospělým.  Rozvinul jsem o tom i několik teorií tady na blogu, ale byly to jen teorie. A byly krásné. Konfrontace s realitou byla o mnoho bolestivější. Nezapomenu na den, kdy jsem při procházce s (v té době několikaměsíční) dcerou, dorval kočárek dvaceti centimetry sněhu “pod skálu”, abych se podíval na ještě patrné trosky bungru, který jsme tam před spoustou let postavili, zavzpomínal a začal se psychicky připravovat na pohřeb druhý den. I když to bylo naprosto pošetilé, dojít se rozloučit právě tam jsem musel. “Dospělý” jsem byl už mnoho let předtím, ale tehdy jsem tomu poprvé v životě nedokázal odporovat a už ani nikdy v budoucnu odporovat nedokážu.

Přemýšlel jsem také nad rychlostí plynutí času a došel k jednomu paradoxu: “Čím víc čas využijete a vyplníte, tím utíká pomaleji”. Když jsem totiž vzpomínal na dětství, uvědomil jsem si, kolik různých vzpomínek mám z poměrně krátké doby. V porovnání s posledními léty mám nepoměrně větší množství vzpomínek “které stojí za to” z doby dřívější.

A proto mám do nového roku jediné přání: “Využijte svůj čas jak nejlépe umíte, protože čím víc ho využijete, tím pomaleji bude plynout.” A co je ještě horší, nikdo z nás neví, kdy jeho čas skončí…

Ústředny, telefony, Asterisk a podobná verbež

Po skoro roce se opět přihodila věc, která mě donutila něco málo napsat na tenhle již skoro zapomenutý blog. Přesněji řečeno něco napsat, mě už nutilo to, že se mi narodila dcera, ale nakonec jsem si to nechal pro sebe a své blízké a neventiloval tu radostnou zprávu do celého světa. Nicméně dnes je tu příležitost jiná a ta si o zveřejnění říká, přímo ho ho až vyžaduje - reklama je reklama :-)

Je to už pár let, co jsme začali koketovat s Asteriskem, IP ústřednami a obecně s VoIP hračkami. Po těch pár letech naše řešení trochu dozrála, nabídka služeb rozšířila a nakonec jsme i kompletně předělali firemní web. Sjednotili jsme všechny tři oblasti našeho působení (IP telefonie, správa serverů a poskytování internetu) na jedny stránky a navíc přidali e-shop s VoIP produkty. Umíme udělat ústředny malé i velké, navíc na rozdíl od jiných firem točících se kolem Asterisku ho dokážeme dobře spojovat s ostatními Linuxovými věcmi - přeci jen jsme Linux uměli ovládat dřív než Asterisk :-) Teď už jen musíme doufat, že se nové stránky budou líbit a přivedou nám spousty nových zákazníků.

Tak jsem taky dostal babu…

… to jsou mi novoty na českém netu :-)

Odpustím si kritické komentáře, které by mohly padat na hlavu vyzyvatele i hloubání nad tím, k čemu má tato akce sloužit (nebudu podezírat, že se jedná o promyšlenou marketingovou kampaň :-) . Jenom když už na mě ta baba přistála, tak se aspoň trochu zapojím. Jakožto bloger amatér na pokraji blogerské společnosti neznám ani tolik blogerů, kterým bych mohl babu dát a necítit se trapně. Má větev baby tedy u mě skončí. Pokud by jste ji někdo chtěl, ozvěte se :-)

A protože má větev končí, nemohu ji ověsit mnoha lístky videí, protože by je zcela jistě neunesla. Vložím tedy jen jedno video, které mě v poslední době opravdu pobavilo.

IT pomlázka

Aby si přítelkyně nestěžovala, že uschne…

IT pomlázka

UTP patch kabel je stejně snad druhý nebo třetí nejlepší vynález po vynálezu ohně a počítače. Neustále zjišťuju, na co všechno se dá použít. Kde by bez něj byly srnky, gulášky :-) a teď už i pomlázka…

The Big Bang Theory, aneb kam se hrabe IT Crowd

V první řadě musím poděkovat Vitasovi za jeho doporučení. Jakožto zarputilý matematik a fyzik si chtěl “nakoupit” dokument o velkém třesku a místo toho “nakoupil” tenhle super seriál. A protože je člověk sdílný, nezapomněl na to upozornit…

Před nedávnem zahýbal českým internetem seriál IT Crowd a ani se nedivím. Konečně někdo natočil seriál kruté reality zaměstnání, které je nyní tak již běžné jako řidič nebo lékař. Možná se brzy dočkáme i seriálů “IT v zelenomodré zahradě” nebo “IT z hor”. Zejména druhý seriál by mohl vyprávět kruté příběhy o setřásání námrazy z antén, kdy se nebohý technik může každou chvíli zřítit do temné hlubiny a napíchnout na ostnatý drát, jímž je areál vysílače ohraničen, přičemž celá scéna by mohla končit záběrem, v němž sněhové vločky zvolna unášené větrem zakrývají poslední stopy tragédie a nebožáka díky tomu najdou až na jaře.

Seriál IT Crowd určitě zaujal tím, že konečně ukázal skupinku asociálních lidí, pro které je problém komunikovat s okolním prostředím, pokud to není elektronickou formou. Seriál je to určitě super, jeho hlavním problémem ale je, že mu brzy došel dech. Teta Irma určitě už zlidověla ve slovníku všech ajťáků a brzy zakotví i v širších vrstvách populace, ale to bych označil za vrchol celého seriálu. Celá druhá série měla spíš klesající tendenci a pro mě osobně byla zklamáním.

Právě srovnání s IT Crowd si u The Big Bang Theory nelze odpustit. Big Bang Theory vypráví také o partičce “lehce” asociálních individuí, která pracují jako fyzici na univerzitě. Také trpí nadměrným množstvím intelektu a také je pro ně žena pouze slovo, pro něž nemají v reálném světě odpovídající identifikaci. Big Bang Theory ale není tak přitažená za vlasy a příběh má přirozenou dějovou linii. I díky tomu věřím, že vydrží déle.

Sám jsem bydlel na kolejích, a zrovna na takových, kde dívka je spíš náhodné narušení časoprostoru než běžný jev. Vůbec mi celý tenhle seriál moc připomněl studentská léta a moje spolubydlící (zejména jednoho :-) ). Jak zapůsobí na široké masy jsem zvědavý. Přeci jen si neumím představit běžného televizního diváka bez hlubšího fyzikálního vzdělání, jak se bude či nebude smát obratu “tohle není bordel, to je zřídlo entropie” - mě osobně velmi pobavil.

Teď už jen aby v USA skončila stávka scénáristů a dočkali jsme se dalších dílů. Zatím odvysílaných osm už jsem viděl dvakrát, potřetí už se dívat nechci :-) … i když?!

PS: Přemýšlel jsem, že bych založil fanouškovský web, ale nemám na to čas. Pokud by se toho někdo chtěl chopit, rád zajistím technické zázemí.

Městská policie Kostelec nad Černými lesy - příběh pokračuje

Kdo potřebuje větší uvedení do děje, nechť si přečte článek Městská policie Kostelec nad Černými lesy - vrchol arogance a drzosti. Situace je taková, že jsem byl změřen při zrovna “ne mírném” překročení rychlosti ve Svatbíně. Nicméně bylo to hned u značky “30″, přičemž já tuto značku považoval za zbytek po objížďce a naprosto zbytečnou.

Mezi vánočními svátky jsem byl na schůzce, kterou mi nabídla paní starostka v diskusi pod výše zmíněným článkem. Setkali jsme se v příjemném duchu a popovídali si o problematice Svatbína a měření rychlosti. V průběhu hovoru vyplynulo, že opravdu nejsem jediný, který si na onu třicítku stěžuje. Popravdě se ani nedivím :-) . Situace se má asi tak, že přes Svatbín vedla dlouhou dobu objížďka Kostelce a dobře si pamatuji, jak to tam vypadalo - kamión na kamiónu, průjezd vesnicí znamenal co 50 metrů zajet do příkopu a uvolnit prostor “něčemu většímu”. Věřím, že v té době tam bydlet, muselo být hrozné. Navíc jsou tam domy poměrně těsně u silnice a je jisté, že praskající omítka a poskakující hrnky nejsou výmyslem, ale tvrdou realitou. Pustil jsem si záznam z jednání, na kterém se mimo jiné řešil i problém Svatbína (cca od 72. minuty) a lze to snadno potvrdit. Z těchto důvodů byla instalována třicítka a na přání obyvatel Svatbína zůstala i po zrušení objížďky. Stavět se k tomu můžeme jak chceme, ale také jsem dva roky bydlel u frekventované silnice a vím jaké to je. Naštěstí byt nebyl můj a jakmile se nabídla jiná možnost, neváhal jsem a balil kufry.

S paní starostkou jsme se shodli, že třicítka je tam pro omezení hluku a ne kvůli bezpečnosti. V tu chvíli mi to začalo dávat smysl. Policie opravdu nekontrolovala bezpečnost a plynulost silničního provozu, ale prostě se snaží zpříjemnit žití místním obyvatelům. A to jsem již ochoten akceptovat. Nesmyslná třicítka se změnila v aspoň trochu smyslnou (i když si stále myslím, že by mohla být klidně o 200 metrů dál). Z debaty jsem si odnesl jedno nové zjištění, které mi vlastně nikdy nedošlo a dál ho budu určitě brát v patrnost - účastníky silničního provozu nejsou pouze ti “na silnici”, ale bohužel jsou to mnohdy i “ti za zdmi domů”, kolem kterých silnice vedou. Navrhl jsem paní starostce, že by nebylo marné, aby pod začku “30″ dodali ještě dodatkovou tabulku “kvůli omezení hluku” nebo něco podobného, jako je možno vídat v zahraničí. Mě jako šťouravému řidiči, který u každé značky přemýšlí, zda je myšlena vážně, nebo je to pozůstatek něčeho, co už třeba roky neplatí, by to výrazně pomohlo. A možná by také stálo za zvážení, dát před značku “30″, kterou myslíte opravdu vážně, v předstihu značky “70″ a “50″. Anebo značku “měření rychlosti radarem” - aneb prevence je nejlepší ochrana.

Na čem bych se s paní Dekojovou neshodl, je provádění měření. Pravila, že měření ještě přibyde a že se řidiče budou snažit nachytat. Pod tímto pojmem si vykládám schovávání za bukem a měření hned u značky. To je přesně, co se stalo mě. Tenhle silně represivní přístup nepovažuji za šťastný. Nejvíc totiž postihne střední třídu řidičů a ti si budou připadat podvedeni. Tou střední třídou nemyslím třídu ekonomickou, ale rychlostní, přeneseně bezpečnostní. To jsou ti řidiči, kteří pravidla plus mínus dodržují. U značky obce možná ještě mají 60 nebo 65, ale po padesáti metrech se bezpečně pohybují v rozmezí 45-55km/h. Já vím, že 55 je víc, než je dovoleno, ale proč to trestat? Aby se jezdilo 40? Hypnotizace tachometru nikomu nepomůže a naopak způsobí dekoncentraci řidičů. Pokud chcete trestat rychle jedoucí řidiče, měřte rychlost 200 metrů uvnitř v obci a s tolerancí. Pirát tam bude mít pořád hodně přes a střední třída už bude v pohodě v limitu a bude se věnovat řízení. O pomalé třídě řidičů se snad nemá cenu rozvádět. Netvrdím, že jsou nebezpeční přímo, ale nepřímo určitě.

Slíbil jsem (si), že se trochu rozepíši, jak bych si provoz na silnicích představoval a co si myslím, že by způsobilo jeho mnohem větší bezpečnost než tupé omezování rychlosti:

1) Zlepšit stav silnic. Ponechám bez komentáře…

2) Dopravní značení by mělo odpovídat stávající situaci. Tím chci říct, že oprava mostku nebo svodidel by neměla probíhat dnes běžným stylem: umístí se značka “30″ - půl roku se nic neděje - objeví se několik dělníků - půl roku se nic neděje - přiblíží se termín předání díla - objeví se hora dělníků a něco se děje - dokončení stavby - půl roku se nic neděje - značku “30″ hodí někdo do škarpy - půl roku leží značka v trávě - značku konečně někdo sebere. Protože právě zapomenuté značky jsou hlavním důvodem, proč řidič (teda aspoň já) u značek přemýšlí, místo aby je dodržoval. Obecně by polovina značek mohla zmizet a myslím, že nám čas ukázal, že ničemu nepomáhají. Fascinují mě STOPky na přehledných křižovatkách v polích, protože se tam někdy stala dopravní nehoda. To si opravdu někdo myslí, že osmiúhelník přehlédnete méně snadno než troúhelník vrcholem dolů? Nevím, na co jsou retardéry a nevím, co říká značka “20″ nebo “30″ jinde než v temné klikaté uličce. Omezení mají být přiměřená, oprávněná a pokud je řidiči nedodžují, tak by se tato skutečnost měla zajistit něčím jiným než nastavením ještě většího omezení. Značka “30″ v obci má být proto, aby se tam tedy jelo 30, protože je to oprávněné a ne proto, že se tam jezdí 70, tak aby řidiči zpomalili aspoň na 50.

3) Nechápu značky ve výrazném zeleném okraji - to znamená mě čti a na ostatní značky kašli? Občas si na silnicích připadám jako u kolotočů - všude samá blikátka, svítítka a zářivé barvy. Tohle nemůže mít za následek nic jiného, než že všechny značky skončí v reflexních okrajích, protože ty nereflexní nebudou v lese značek vidět. Řidič bude mít v noci vypálené oči od odrazů vlastních světel a chodec bez reflexní vesty bude neviditelný… a nejspíš brzy mrtvý… Řidič má dbát na všechny značky, tak proč mu nějaké vypichovat. Nebylo by tedy lepší ty nedůležité odstranit?

4) Rychlost by se měla měřit poměrově. Jednoduché jako facka - budou se využívat značky doporučená rychlost a když pojedu rychle jako ostatní, pak pravděpodobně jedu přiměřeně podmínkám. Jedu rychleji, jsem od nějaké hranice potenciálně nebezpečný. Jedu příliš pomalu? Jsem potenciálně nebezpečný také. K měření rychlosti by se toho dalo napsat spousta a spoustu už jsem toho napsal v diskusi pod předchozím článkem. Nemyslím si, že nízká rychlost = bezpečnost. Ale netvrdím, že si každý může jezdit jak rychle chce.

5) Dopravní nehody by se měly tvrdě trestat. Neumím si úplně představit systém hodnocení dopravních nehod (hranice do 50 tisíc škody a nad to určitě není), ale u každé dopravní nehody by se měla vyhodnotit její nebezpečnost, projít jak často řidič bourá a podle toho vyvodit důsledky. Někdo může jezdit rychle a bez nehod, někdo jezdí pomalu a bourá pořád. Kdo je podle vás nebezpečnější? Já v tom mám jasno!

6) Řidiči by měli být vedeni k tomu, že odpovídají za své činy. Myslím, že většina z nich vůbec netuší, co můžou autem spáchat a jak za to mohou být potrestáni.

7) Pořádně kontrolovat profesionální řidiče, zejména kamiónů. Když vidím několik desítek tun valících se jako neřízená střela a zabírajících celou šířku silnice, jímá mě strach. Zrovna nedávno jsem měl zajímavou debatu o “kolečkách” (tachograf nebo jak se to jmenuje) v nákladních autech. Výsledkem bylo to, že je prakticky nikdo nekontroluje a jsou tedy k ničemu :-) .

8 ) Osvěta, osvěta, osvěta, represe. Alias represe až nakonec a na ty nepoučitelné… Řidič, který neví, co dělat při smyku, neví, že auto mívá v zrcátkách slepý úhel nebo nezná brzdnou dráhu svého auta za mokra, je pro mě mnohem nebezpečnější než ten, který jezdí rychle.

9) Vzpomenu na Kocmiho a musím vypíchnout, že v první řadě by nám naši veřejní představitelé měli jít dobrým příkladem a ne tím špatným - aneb ryba hnije od hlavy.

Vzpomněl jsem si také na jeden smutný příběh, který jsem měl v asi čtrnácti letech možnost poměrně zblízka sledovat a zažít. V mé rodné vísce je takový nepříjemný výjezd na silnici, kde pořádnému rozhledu brání kaplička. Jednoho podvečera se tudy na kole vyřítilo bezhlavě jedno dítě z vesnice. Bohužel v danou chvíli zrovna projíždělo auto a srážka byla nevyhnutelná. Dítěti se ve výsledku nic vážného nestalo a druhý den bylo v relativním pořádku doma. Nicméně zajímavá byla vášnivá diskuse přihlížejících sousedů. Najednou byl každý expertem na bezpečnost provozu (to jsem ostatně i já - jsem z té samé vesnice a jak je známo, obyvatelstvo vesnic bývá mezi sebou významně prokřížené :-) ), každou chvíli padalo nižší a nižší číslo, na kolik by se měla omezit rychlost v obci. Samozřejmě největší frajer byl ten, kdo řekl číslo nejnižší. Po pár dnech vše utichlo, omezení rychlosti do daných míst nikdo nikdy nedal, chudák kluk se za 14 dní vyloupal ze strupů a můžu říct, že všechny děti z dané generace si na tom místě dávají setsakra pozor. A od té doby se tam nikdy nic nestalo… A co tím chci říct? Že něco je prostě jen nešťastná náhoda a ty se stávají.

Bohužel to není příběh celý…

Posádku toho auta tvořil bratr, matka a otec kluka, jenž se zabil nedlouho předtím při autonehodě. Asi je zbytečné vyprávět, jak je vyvedlo z míry, že srazili něčí dítě chvilku poté, co vlastní dítě kvůli autonehodě pohřbili. Moc dobře si pamatuju, jak to tehdy šokovalo celé okolí. Tři kluci s čerstvě zaschlým inkoustem v řidičáku se připili na zábavě, ale jako správní frajeři přece musí domů dojet, i když jsou na mol. Možná by dojeli. Jenže se stali kořistí policejní hlídky. A co napadne dvacetiletého opilého řidiče, když za ním blikne policejní auto? Ujet! Jejich cesta skončila ve stopadesátikilometrové rychlosti asi po dvou kilometrech pronásledování na stoletém dubu. Všichni tři byli na místě mrtví. A teď mi řekněte, jak tohle morálně rozsoudit?

Ve svém krátkém životě jsem se setkal jen se dvěma typy smrtelných dopravních nehod. První typ vytvoří obvykle parta lidí kolem dvaceti let, kteří při návratu ze zábavy hledají někoho, kdo měl jen 10 piv a ne 15 jako ostatní. Ten pak bezpečně zabije či zmrzačí ve stodvacetikilometrové rychlosti celou posádku auta na stromě v první zatáče. A když tak sleduju večer zprávy, snad 90% nehod, při kterých se zabije víc než jeden člověk má tenhle scénář. Na tohle žádná represe nepomůže. Snad jen aby v autoškolách budoucí řidiče na jedné hodině opili a pak je chvilku dřeli na cvičáku - možná by i to stačilo, aby pochopili, že alkohol za volant nepatří. Druhý mě známý typ smrtelné nehody je, když něco většího (obyčejně kamión) smete něco menšího (obvykle osobní auto). Na tohle by snad zabrala větší kontrola nad kamioňáky podle bodu 7).

Poslední dobou jsem (zejména při jízdě v autě) opravdu hodně přemýšlel, jak jezdím, jak by se jezdit mělo, co se pro to dá udělat a co dělá naše veřejná správa dobře či špatně. Uznávám, že jsem s prvními body zpomalil jízdu. Na druhou stranu jsem se ale začal chovat v mnoha situacích mnohem nebezpečněji. Poprvé v životě jsem usnul za volantem a nebýt díry v silnici, tak kdoví, kde bych skončil. Toto usnutí nebyl důsledek únavy, ale prosté znuzenosti. Jasný důsledek toho, že jedete stejnou trasu po dvousté v životě a před vámi se někdo vleče a vy ho nechcete předjet, protože to znamená porušení minimálně dvou pravidel silničního provozu. Tak se jen pověsíte na koncová světla a v lepším případě vás probere světlo brzdové, v horším případě až světlo na konci tunelu. Mnoho času také trávím koukáním na tachometr. Je to nepěkné, ale je to tak. Protože má práce je na ježdění závislá, nechci sesbírat další body. Snažím se tedy jezdit hodně podle předpisů, ale na druhou stranu mám rád, když cesta utíká. Nechci jezdit čtyřicet v padesátce, abych měl rezervu. A tak se mnohdy přistihnu, že hypnotizuju ručičku tachometru na padesátce a silnici sleduju vlastně jen periferním pohledem. Tohle vyřeším na jaře nákupem nového auta s tempomatem. Také si už připadám jak kloboukář - když je víc vesnic za sebou, tak jedu 40-60 po celou dobu, protože zrychlovat nemá ani smysl. Obvykle tím ale někoho vyprovokuju k riskantnímu předjiždění. Dokud jsem jezdil po vsi sestávající se ze třech domů a jedné stodoly sedmdesát, bylo mi líp, a měl jsem pocit, že jezdím bezpečně. Teď mám pocit, že to co chvíli někam pošlu, ale zase se tolik nebojím, protože to bude nejspíš v malé rychlosti :-) . Pánové a dámy nahoře, jestli jste tohohle chtěli dosáhnout, tak se vám to povedlo.

A s tím souvisí i případ paní starostky z Kostelce. Když jsem šel k ní, na jazyku jsem měl pachuť křivdy a policejní provokace. Na místě jsem si vyjasnili “o co komu jde” a já poměrně v klidu odcházel. Když jsem si v hlavě probíral o čem vlastně debata byla, objevila se pachuť úplně jiná. Paní starostka pracuje pro své voliče, snaží se vyplnit jejich přání a pokud místní křičí, že jim projíždějící auta nedají ani na chvilku pokoj a jsou nebezpečná, pokusí se s danou věcí něco udělat. Ale protože je politikem místním, udělá to, co je dobré pro její voliče. Hledání globálního kompromisu ji nezajímá. Řidiči, kteří jen projíždějí ji můžou být ukradení - žádný hlas jí dát nemohou. A tak nechá namontovat pár třicítek, aby lidi viděli, že se pro ně něco dělá a nechá to svou městskou policii pěkně kontrolovat hned u značky, ať se nám to ve statistikách pěkně vyjímá a ještě něco vyděláme. Tohle zavání hodně levným populismem! Ale co, na ten jsme v téhle republice zvyklí.

Mě schůzka určitě hodně přinesla - pachuť populismu je pro mě mnohem méně hořká než pachuť pocitu křivdy - přeci jen jsem jen obyčejný Čech…

PS pro paní starostku: Co uděláme s tím, že radar držel v ruce soukromník a ne strážník, jak praví zákon? Ne že bych na tom lpěl, ale úplně jsme to zamluvili :-) .

Vánočně novoroční

Napadlo mě využít vánoční odpoledne k sestavení přání a protože se má psací frekvence limitně přibližuje k nule, napadlo mě, že bych mohl lehce shrnout letošní rok. První polovinu roku jsem se zde poměrně podrobně dělil o své zážitky, druhou polovinu roku jsem zarytě mlčel.

Teď je čas udělat sjednocení obou polovin roku a zhodnotit.

Letošní rok bych pro sebe nazval rokem na hranici úplné dospělosti. Nevím ani, jak jsem k tomu zjištění dospěl. Možná to ani není zjištění a je to spíš jen pocit - ale je hodně reálný. Vnímám totiž ten zásadní rozdíl mezi tou první polovinou tohoto roku, kdy jsem si psal tady na blogu své utopistické názory na svět a tou druhou polovinou, která mi přišla krutě realistická.

Za ten rok jsem jsem totiž svým oblíbeným systémem “pokus omyl” došel ne zrovna bezbolestnou cestou k několika zásadním zjištěním. Například že bych měl heslo “s upřímností nejdál dojdeš” vyměnit za “mluviti stříbro, mlčeti zlato”. Nebo že bych možná měl opustit svůj režim neřízené střely a o svých činech přemýšlet víc dopředu. Také jsem zjistil, že každá pomoc bude po zásluze potrestána a s vděkem nemá člověk počítat. A také, že přátelství bývají někdy podivná a komplikovaná.

A co z toho vyvodím za vánočně novoroční přání? Nevím! Snad bych si měl přát pro sebe víc pokory. A přeji ji i vám…

Rybí polévka - recept

Protože jsou dnes Vánoce a já jsem opět vytvářel spoustu dobrot, nemohu si odpustit zaznamenat sem recept na dobrotu největší - rybí polévku. Rybí polévka je, zdá se, extrémní pokrm. Jedna skupina lidí ji extrémně nesnáší (jako má přítelkyně, která mi tu teď kecá přes rameno) a druhá skupina lidí ji extrémně miluje.

Zástupci první skupiny se obvykle vymlouvají na smrad a oko. Ano, je o tak. Rybí hlava se vaří i s očima. A jak říkám - když se hlava po uvaření vyndá z vývaru, musí oko ještě mrknout, jinak polévka nebude dobrá. Ale to říkám jen pro ještě větší znechucení těch neznabohů, kteří neví, co je dobré.

Rybí polévka se tedy vaří takto: V jednom hrnci vařím hlavu se solí, novým kořením a trochou celého pepř. Z hlavy je potřeba vypreparovat žábry, jinak to co uvaříte nebude polévka, ale hnus. Do druhého hrnce nastrouhám na dno několikacentimetrovou vrstu kořenové zeleniny - celer, petržel a mrkev. S mrkví je potřeba zacházet opatrně, nebo bude polévka příliš sladká. Tuhle zeleninovou směs smažím chvilku na másle a pak přidám přecezený vývar z hlavy. Pak přidám vnitřnosti a obrané maso z hlavy. Pak vařím, přidám trochu podravky a zahustím jíškou. Toť vše.

Pokud je polévka správně uvařená, musí se na vrchu vytvářet pořádná vrstva másla a musí krásně vonět po zelenině.

Městská policie Kostelec nad Černými lesy - vrchol arogance a drzosti

(Doplněno) Nastal čas zase trochu provětrat tenhle blog. O tom, co se mi dnes ráno přihodilo totiž nemůžu nenapsat. Nechci to nechat jen tak být a také doufám, že sepsáním něčemu pomůžu. Třeba tím, že po napsání fráze “Městská policie Kostelec nad Černými lesy” do vyhledávače, se snad někde objeví můj článek.

To co se mi dnes ráno stalo, by mohl být špatný příklad z učebnice “Jak nemá policie ztratit důvěru veřejnosti”. Zrovna dnes na idnesu vyšel článek Poslanec chce svěřit měření rychlosti soukromníkům a nečekal jsem, že praktické ukázky se dočkám již za několik hodin. Jakože bodový systém považuji za hloupý a nedomyšlený, pořád jsem doufal, že může k něčemu sloužit. Pořád jsem žil ve falešné iluzi, že policisté budou zasahovat na nepřehledných a nebezpečných místech a jen sbírat peníze si nedovolí. To jsem si myslel já…

Realita je však jiná. Dnes ráno mě “měšťáci” z Kostelce ve spolupráci se “soukromníkem” změřili. Byli schovaní ve Svatbíně za bukem a měřili dle slov obsluhy radaru na 150 metrů, což je přesně u značky obce. Sviňárna. A nejhorší na ní je to, že krom značky obce nese tatáž tyč i značku “30″. Naprosto neopodstatněnou “30″.

Svatbín je sice klikatá víska, ale to omezení rychlosti je zde na 300 metrů dlouhém, rovném, přehledném úseku s pěti domy. Navíc omezení zde nebývalo a dodali ho až poté, co tudy vedla objížďka kolem Kostelce nad Černými lesy. Ale po zrušní objížďky ho už nesundali. A obávám se, že na začátek vsi ho dali jen proto, že v zatáčkách, kterých se má omezení podle zdravého rozumu týkat, prostě není žádný vhodný předmět, na který by bylo možné dopravní značku uchytit.

Nicméně benga si dnes dopoledne půčili soukromníka s radarem a vyrazili. Někdo měl větší štěstí a u značky měl pod 50 (=1000,- a 2 body), někdo měl menší štěstí (jako já - 54km/h = 2500,- a 3 body) a také věřím, že za to dopoledne si tam někdo i zadělal na odebrání řidičského průkazu (přeci jen 70 km/h těsně u značky je běžné). Každopádně nebylo auto, které by nezastavili.

Choval jsem se neobvyklě klidně a mírně, ale nakonec jsem si neodpustil sarkastický komentář, že příště by se mohli postavit do té zatáčky, že kvůli ní tam ta “30″ je. Načež se mi dostalo opravdu inteligentní a vševysvětlující odpovědi: “Na špatné dopravní značení si stěžujte na dopravním inspektorátu v Říčanech a my si můžeme měřit kde chceme, cha cha cha.” Čímž mě opravdu utvrdili v názoru, že jen vybírají peníze.

Tenhle přístup mě dost znechutil a momentálně vymýšlím, co bych mohl provést jako odvetnou akci. Nevím, zda negativní “medializace” něčeho, co je vnímáno už tak silně negativně, má smysl… Ale třeba ano…

A jak to bude vypadat, až budou měřit soukromníci sami, si radši ani neodvažuji představovat.


Jen malé upřesnění pro čtenáře, kteří chtějí v diskusi plivat síru a řadí mě mezi piráty silnic. Netvrdím, že značení se nemá dodržovat. Jen je na mnoha místech zbytečné a řidič by se měl především řídit svým instinktem a zkušenostmi. V zatáčkách taky není značka “60″, i když je jasné, že se ve větší rychlosti zatáčkou projet nedá. Policie by se měla chovat tak, aby opravdu kontrolovala dodržování bezpečnosti a plynulosti provozu (jak praví zákon) a ne jen vybírala pokuty. Měla by fungovat hlavně jako jakýsi lidský faktor při dodržování dopravních předpisů - protože zákon ani značení nemůže postihnout všechny situace.A dotyčné policisty nenazývám drzými, protože mě chytli, ale protože byli jen a pouze na sběru pokut (a sami to nepřímo potvrdili), který neměl s kontrolou bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nic společného.


Byl jsem si popovídat s paní starostkou a příběh pokračuje zde: http://www.vidlak.cz/134/mestska-policie-kostelec-nad-cernymi-lesy-pribeh-pokracuje/

Beru si psací dovolenou…

… a nevím, zda se z ní vrátím…

Některá rozhodnutí jsou těžká, některá běžná a jiná naprosto snadná. A napsat, že nebudu psát bylo to nejsnadnější v posledních dnech. Po dovolené v Norsku mám spoustu práce, kterou prokládám dalšími krátkými dovolenými a užívám si léta. V tom shonu nemám čas ani chuť vymýšlet žádná filozofická (a ani jiná) témata, hrabat se v problémech, vlastně vůbec přemýšlet. Chci si jen žít svůj život - takový jaký je…

V poslední době mi začalo velké množství článků končit ve stádiu konceptu s označení “private”. Z blogu se tedy stal spíše takový neveřejný deník pro osobní účely. Došel jsem asi svého cíle a splnil si všechna očekávání, která jsem od blogu měl. A teď dočasně zmizelo i to poslední - psát.

Nechci to tu úplně zavřít (a nezavřu), ale najednou nechci o ničem psát. Po osmi měsících jsem se dostal do stádia, na kterém většina blogerů skončí prý po měsících třech. Klidně bych sem mohl nic nenapsat a až se tu za dva měsíce objeví další článek, tak to nazývat přirozenou dovolenou. Ale já něco napsat chci, chci se rozloučit, protože jak jsem psal nahoře - nevím, zda se vrátím. Možná za čtrnáct dní budu najednou mít o čem psát, budu plný myšlenek a elánu, budu se chtít o svůj život veřejně podělit. Možná skončím psaním odborných věcí (asi ne, na to plánuju trochu jiný blog), možná budu psát “zážitky z cest” a možná začnu zase psát až deník otce nebo deník zhrzeného důchodce… Kdo ví…

A příklad? V posledních dnech jsem byl v debatě uveden na zajímavou myšlenku, vlastně celý myšlenkový pochod. Začalo to u toho, zda jsem znalcem slov. Jsem snad znalcem slov a silných vět? Je znalec slov a silných vět zároveň dobrým pisálkem? Dokáže znalec slov využít svůj um k tomu, aby se stal znalcem žen? A stačí na to být jen znalcem slov? A musí být znalec žen zárověň velkým milovníkem? Tyto věty by bylo možné velmi rozšiřovat a klást mezi ně různě implikace, ekvivalence a non ekvivalence. Původně jsem o tom chtěl napsat krátké zamyšlení. Ale pak mi došlo, že to k ničemu nebude. Zase bych sklouzl ke svému standardu mezilidských vztahů, zase bych někomu vnucoval své názory a prakticky bych se jen a jen opakoval…

Tak takhle tedy vypadá konec…

Děkuji všem zúčastněným za přízeň…

Váš jediný pravý Vidlák v doméně cz

Rybaření v Norsku - praktické zkušenosti

Zkusím kapitolu Norsko uzavřít nějakým krátký zhodnocením a radami pro případné budoucí rybáře.

1) Alkohol
Vezměte si ho co nejméně, nebo dopadnete jako my - budu si teď dávat aspoň 14 dní detox. Do Norska jsou přísné dovozní limity na alkohol (10 piv nebo litr tvrdého na osobu), jsou za to přísné (stovky až tisíce EUR) pokuty a někdy prý i razítka “Nežádoucí” do pasu. Pokud už přeci jen chcete alkohol ve větším vézt, nejezděte přes Oslo. V přístavu tam prý mají rentgen a jsou schopni ve velmi krátkém čase přesně zjistit co vlastně vezete.

2) Cesta
Tam jsme jeli přes Dánsko z Frederikshavenu a trajektem 8 hodin do Osla. V trajektu jsme si vzali kajutu (je za velmi malý příplatek) a za těch 8 hodin se parádně vyspali. Jediným problémem jsou větší kontroly v Oslu v přístavu (viz. bod 1). Zpátky jsme jeli přes Švédsko a trajektem z Trelleborgu do Sassnitzu. Trajekt jede 4 hodiny, kajutu jsme neměli a člověk si tak moc neodpočine - navíc se také musí ujet víc kilometrů po souši, takže řízení je náročnější. Pokud chcete pašovat alkohol nebo ryby nazpátek, jeďte přes Švédsko a případně se i vyhněte velkým hraničním přechodům.

3) Odvoz ryb
Ryby se běžně odvážejí zamrazené ve velkých polystyrenových boxech. Na pořádné zmrazení (aby po cestě neroztály) jsou potřeba aspoň dva dny. Ryby, které jsme nalovili poslední den jsme se snažili rozložit mezi ty tvrdě zamražené, ale ani tak to nebylo ono. Navíc platí vývozní limity 15kg filet + jedna trofejní ryba na osobu. Překročení je prý také někdy kontrolováno a pokutováno.

4) Řízení v Norsku
V Norsku se jezdí strašně pomalu. Všude jsou značky omezující rychlost a tak limity platící obecně (50 obec, 80 mimo obec, 90 dálnice) jsou spíše informativní - prakticky jsou všude značky. U silnic je také spousta stacionárních radarů (bývá na ně dopředu upozorněno značkou) a překračování rychlosti se moc nedoporučuje (opět jako u všeho platí vysoké pokuty). V jiné zemi se vám asi nestane, že se budete sto kilometrů s dodávkou v pohodě lepit na záda Porsche. Dávejte si také pozor na přechody pro zvěř přes dálnice - zde při srážce se zvířetem se prý opět finančně prohnete, navíc srážka s několikasetkilovým losem bývá smrtelná.

5) V Norsku se nekrade
Pro některé Čechy upozornění na to, co opravdu nemají dělat, pro jiné upozornění na to, že nemusí mít obavu nechat cokoliv kdekoliv.

6) Moře
K chalupám se všude půjčují rybářské lodičky. Loď s motorem o výkonu pár koní je dobrá tak do fjordu, ale na volné moře, jako jsme měli my, je úplně k ničemu. Na moři je povinnost používat plovací vesty nebo záchranné obleky a všichni musí být střízliví (opět pokuty). Plovací oblek se lidem jezdícím do Norska pravidelně vyplatí. Udrží vás i v studené vodě několik hodin při životě a nestojí tolik. Honza Dufek je měl v Dolmoy za 3500,- Kč. Pokud jedete na moře, vezměte si s sebou mobil pořádně zalepený nejlépe do tlustého igelitového pytlíku (nejlépě několika). Při použití ho z toho obalu vůbec nevytahujte - na displej a klávesnici se dostanete i přes igelit. Univerzální záchranné číslo je 112 a prý při použití okamžitě zaměřují polohu mobilu a dokonce nemusíte ani nic říct a pokud jde signál z moře vysílají vrtulník. Pokud spadnete do moře, je dobré zůstat na místě a volat pomoc. Doplavat se dá maximálně pár stovek metrů. Vesta vás podrží nad hladinou, nesvlékejte oblečení a nehýbejte se - vydržíte o pár minut déle. Tak praví stručná teorie, naštěstí jsem to prakticky nepotřeboval. Na moři se nechá jezdit i v poměrně velkých vlnách, ale musí být táhlé. Jakmile jsou vlny ostré s bílou čepičkou, chrstne vám jich pár do lodi a je konec. A ještě jedno upozornění - od roku 2009 mají být na řízení i malých lodí potřeba zkoušky, takže kdo váháte již delší dobu, jeďte do Norska teď. Zavedením tohohle pravidla skončí volný rybolov i tam…

7) Jídlo
Jídla si vezměte dost, obchody jsou v Norsku roztříštěné a drahé - na druhou stranu v nich koupíte vše od jídla, rybářské potřeby, přes drogerii a léky, až po textil a benzín. Počítejte, že co dáte za potravinu v Čechách v českých, dáte za ni v Norsku v Norských (kurz je nyní cca 3,5 CZK za jednu NOK). My jsme vezli jídla strašná kvanta a spoustu jsme ho přivezli zpět. Ale lepší více než méně. A pozor - mimo jiného jsou i limity na dovoz masa a dovoz brambor…

8) Rybářské vybavení
Rybařině moc nerozumím. Rybářské vybavení je v Norsku také drahé (pruty jsou tam možná levné, ale za pilkry, třpytky atp. se určitě prohnete). Určitě toho vezměte z Čech více. A určitě si vezměte sonar. Bez něho by jsme chytli tak pár rybiček.

9) Společnost
Dobře si vyberte lidi, s kterými pojedete. Bydlet budete nejpíše někde v pustině, Norové nejsou navíc příliš sdílní, takže s nimi nepokecáte - i když dle zkušeností všichni umí poměrně dobře anglicky. Lidi s kterými pojedete budete vídat celý den po celou dobu a pokud u někoho hrozí, že vám poleze krkem, tak vám krkem opravdu poleze. Výlevy politických extrémistů dokáží naprosto super výlet a náladu docela kazit :-).

Toť snad vše… Norsku zdar! Zúčastněným děkuji za fajn pobyt.

PS: I jako nerybáře mě to chytlo a jel bych zase. Přeci jen mám v sobě lovecké pudy a vytáhnutí velké ryby mi pořádně roztáhlo koutky úst. Svět je ale velký a život krátký a příště si vyberu na dovolenou něco jiného. I když si myslím, že se do Norska na ryby ještě někdy vrátím. Forma tichého blázna na břehu rybníka se mi nezamlouvá, ale pozice lovce tahajícího jednu rybu za druhou je strašně fajn…

Zápisky z Norska - část druhá

Den šestý (přežírací)
Ráno mi byly doplněny chybějící informace z předchozího dne. Můj předčasný odchod byl prý okomentován slovy: “O ženskejch by nám radil, ale chlastat neumí.” V opojení jsem prý také zkoušel telefonovat a to i přes moudré rady starších. Když jsem se vrátil dolů a zeptali se, co jsem vytelefonoval, odpověděl jsem, že jsem prý ožralej. Možná jsem pro zjištění téhle informace nemusel mít několikaminutový hovor. Ráno mi bylo nechutně zle. Rozhodl jsem se to jít rozchodit po ostrově, ale stejně to nepomohlo. Zbytek osazenstva na tom nebyl o mnoho lépe – všichni skuhrali na hlavu a žaludek. Trochu nás poopravila až česnečka.

Dopolední rybolov byl krátký – Nejmenovaný nechytil ani rybičku, Kormidelníka jsme museli po hodině odvézt domů kvůli mořské nemoci a celkem jsme ukořistili asi čtyři ryby. Kormidelník nás tím velmi zlamal, protože přiznejme si - kormidelník s mořskou nemocí je slušně řečeno k ničemu. Že to s ním nebudeme mít lehké jsme tušili již na cestě. Už na trajektu totiž tvrdil, že mu není dobře.

Odpoledne bylo ve znamení vystřízlivění. Všichni jsme se dostatečně pověnovali prozkoumávání peřiny odspodu, pak jsem udělal špízy, přežrali jsme se jak prasata a kolem desáté večerní jsme vyjeli (opět jen ve třech) na moře. Nejmenovaný nám tentokráte ukázal zač je toho loket. Celý den jsme si z něho dělali srandu, že nechytil ani paví očko. Hned po výjezdu na moře začal tentokrát tahat jednu rybu za druhou a než my jsme chytili první, on tahal patnáctou. Nepatrně tím tedy dohnal ztráty z předešlých dnů. Nečitelný asi dvě minuty bojoval s obrovským halibutem, který se po přitažení k lodi změnil v obrovský igelit. I já jsem si připsal na konto jednu obrovskou rybu, kterou nebylo možné z moře vydolovat. K mé smůle to ale nakonec nebyla ryba, ale bójka.

Noční rybolov má své kouzlo – nikde nikdo, všude ticho a klid a jen v dálce blikající majáky. Tedy nevím, zda ho mohu nazývat nočním, protože se jen přišeřilo a slunce zapadlo na severu, kde za půl hodiny začíná zase vycházet. Tchán Nejmenovaného o délce dne v severních končinách prý říká: “Kdyby bylo takhle světlo u nás, tak by jsme se udřeli.” Norové tento problém uchopili opačně a nedělají nic – krásný to život.


Den sedmý (výlet)
Na středu byl naplánovaný výlet na Hitru. Potřebovali jsme koupit benzín do člunu, nějaké třpytky a hlavně léky na mořskou nemoc. Celý den jsem byl blahořečen, protože jsem kdesi na internetu našel, že jakýsi čech má na Hitře krámek s rybářským vybavením. Samozřejmě jsem měl v notebooku uloženu potřebnou stránku a tak jsme vyrazili. Bohužel naše mapa nebyla vůbec přesná a tak jsme trochu (víc) bloudili. Po několika telefonátech jsme se setkali a provedli úspěšný nákup dokonce za české koruny. Honza je správcem jednoho z rybářských kempů a z vybavení byli všichni rybáři z naší výpravy nadšeni. Jenom mě se tam na hned první pohled nelíbilo. Vše bylo hloupě komerční a postrádalo to kouzlo domova, jako má naše stávající bydlení. Co jsem však musel ocenit i já, byly lodě. Oproti lodičce, vhodné tak na rybníček, kterou jsme měli pronajatou spolu s chalupou, to byl opravdu rozdíl. Rybařit z takového člunu musí být o něčem úplně jiném. My se takhle bojíme kousek dál na moře, aby nás motor proti vlnám vůbec dotlačil zpátky - holt nejsme sto kilometrů v uzavřeném fjordu, ale na ostrově přímo v Atlantického oceánu. Ze všech nejvíc se lodě líbily Kormidelníkovi, asi si naivně myslí, že na nich mořskou nemoc mít nebude. Vyřešili jsme zde také problém s malým mrazákem – domluvili jsme se, že nebude problém zde případně nějaké ryby zamrazit. Po cestě zpátky jsme koupili ještě Postafen, což má být dle doporučení nejúčinnější lék na mořskou nemoc, tak uvidíme, co s Kormidelníkem provede.

Po návratu z výletu jsme se opět důkladně pověnovali zkoumání peřin odspoda, protože foukal nechutný vítr (ostatně jako prý celé poslední tři týdny) a na moře se nedalo prakticky jít. Tedy já jít chtěl, ale nikdo nechtěl jít se mnou. Asi v deset večer jsme nakonec s Nečitelným vyrazili, že s v těch vlnách snad aspoň proplazíme někam podle pobřeží. Ujeli jsme půl kilometru a najednou zavládlo úplné bezvětří. Využili jsme toho a vyjeli aspoň pár set metrů na volné moře. A tak jsem poprvé v životě chytil opravdovou, asi půlmetrovou tresku.


Den osmý (mníkovo, aneb střízlivého mě odsud nedostanou)
Po návratu z nočního rybolovu jsme se pustili do zpracování ryb. Já jsem se ale vyvlékl a vyrazil jsem na sběr slávek. Chtěl jsem zkusit, jak taková mořská škeble asi může chutnat. Po jejich tepelné úpravě jsem konečně pochopil, co znamená význam slova delikatesa. Delikatesa znamená získat z obrovského množství prvotního materiálu zanedbatelné množství konzumovatelné složky za použití obrovského úsilí, přičemž na chuti pak vlastně ani nezáleží. Z kýble škeblí jsem totiž po uvaření získal asi tak deset deka masa, které páchlo rybinou a ani výborný recept Nejmenovaného to nezachránil.

Hned po lovu slávek a úpravě ryb jsem chtěl s Nejmenovaným vyrazit na mníky. Protože jak tvrdí, mník je opravdová ryba. Tento výraz jsem si zase přeložil po svém. Mník je ryba, která se musí pilkrovat ze dna a je to tedy strašná dřina. Navíc zabere jeden za půl dne, takže po dni prohoupaném v kocábce máte maximálně dva nebo tři. Je to tedy podobné, jako s tou delikatesou – mník je pořádná ryba, protože když už ho vydolujete, musíte si toho vážit. Z nočního rybolovu jsem byl ale nějak unavený a stejně jako Nečitelný jsem usnul. Na mníky jsme tedy jeli až později.

K našemu údivu s námi vyrazil i Kormidelník. Posilněn několika tabletami Postafenu si neobyčejně věřil. Účinná látka a ani vědomí, že má to nejlepší, stejně nepomohly a tak jsme ho zase po hodině na moři vezli domů. Pak jsme vjeli na hluboké moře a Nejmenovaný ohlásil: “Tak tady je mníkovo.”

Nechal jsem si poradit, co navěsit na prut a pustil jsem půlkilový pilkr do hlubin. Po deseti minutách jsem pochopil, proč Nečitelný lov mníků nenávidí. Začal jsem se totiž nenápadně ptát, co mám teda vlastně dělat. Odpověď byla jasná: “Nic a čekat.” Píchnul jsem na nudu jedno štěně a čekal. Obsah plechovky došel, mník nikde a tak jsem sáhl po další. V tu chvíli jsem netušil, jaké zhovadilosti se dopouštím. Hladinka alkoholu stoupala, mě začínalo mníkování bavit, ale současně s tím se plnil i můj močový měchýř. A to nebylo dobře. Vykonat potřebu do moře přes kraj lodi v metrových vlnách není tak triviální záležitost, jak se může zdát. Několikrát jsem (nejen vlivem vln) málem spadl přes palubu, ale po několikátém zopakování už mi to šlo v rámci možností dobře. Pak konečně Nejmenovaný vytáhl mníka a tak jsme mohli vyrazit domů a po cestě nachytat nějaký ty pitomý kelery.

Po odpoledním prozkoumání peřiny odspodu jsme s Nečitelným vyrazili opět na noční rybolov. Mě se to náramně líbilo. Vytáhli jsme pár tresek, vyjeli dál od břehu úplně mimo ostrůvky, na moři byly asi dvoumetrové vlny osvěcované východozápadem slunce a celá ta masa vody se pomalu a pravidelně vlnila. Poetiku mi až při návratu přetrhla věta Nečitelného taktně upozorňující na problém, že se už půl hodiny snaží jet proti vlnám, že pořád stojíme na místě, že nás to asi unese pryč a že už by mohl štípat roxor prdelí (upozorňuji, že nejbližší soused v daném směru byla Amerika). Ale vrátili jsme se…


Den devátý (o nejlepším rybáři)
Ráno bylo neobyčejně hezky. Vyrazili jsme jsme trochu na volné moře, ale už jsme neměli moc času a ani možností. Na zamrazení ryb nám zbývalo velmi krátká doba a vlastně už jsme jeli jen tak pro “počet”. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Vyjeli jsme na známá místa, která jsme s Nečitelným při nočních rybolovech objevili. Už vytáhnutí první velké tresky mohlo něco znamenat, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Až v okamžiku, kdy na palubě lodi začaly končit půlmetrové tresky místo třiceticentimetrových kelerů jsme pochopili. Loď se plnila rybami a jen já výrazně zaostával. Jednou jsem okusil, jak chutná vytáhnutí všech návazců plných, ale byly to jen “rybičky”.

Hrůza z rybolovu se stupňovala, protože se mi nedařilo čím dál víc. Během hodiny jsem urval čtyři třpytky, šňůra se mi nebezpečně krátila, až jsem nakonec poznal, jaké to je nahodit a vidět, jak nepřivázaný konec šňůry mizí v dáli a padá do hlubin. Vytáhl jsem pilkrovací prut a doufal v zásah z nebes. A dočkal jsem se.

Po asi půlhodině klepání nahoru a dolů jsem na sonaru uviděl hejno a říkal si, že jestli ne teď, tak už nikdy. Teď bylo naštěstí to správné příslovce určení času. Z hloubky jsem vydoloval polaka dlouhého 73 cm a tím jsem se zařadil na pozici nejúspěšnějšího rybáře výpravy. A protože už nastala doba na návrat, ostatní neměli čas na překonání mého rekordu. Zůstal jsem tak nepřekonaným rybářem výpravy. Aneb čím větší začátečník, tím větší ryby…

Pak už následovalo jen balení výbavy, úklid a příprava jídla na cestu. Ráno vyjíždíme směrem DOMŮ.

Už to vypadalo, že balením věcí den skončí, jenže to by lednice nesměla být plná nedopitých lahví alkoholu. Vyhrábli jsme pár deci whisky, něco slivovice a také se našel ještě nějaký ten pan Bovár a Petišé (Budvar a Plzeň). Po minulých kocovinách jsem se chtěl dalším alkoholickým dýchánkům vyhnout, ale úplně se to nepovedlo. Zbytky byly příliš velké a nás příliš málo. Důsledek to mělo jasný, ráno pak nechtěl nikdo vstávat, všichni měli brutální kocovinu a řidiči se museli modlit, aby nebyli po cestě vyzváni policií k dechové zkoušce - zcela jistě by nedopadla dobře.

V opojení jsem našel i lék na Kormidelníkovy debaty o politice, které nikdo nechtěl řešit a kazit si jimi krásný pobyt. Poté, co zase začal se svými levopravopravými úlety, osvítil mě nápad a spustil jsem krátkou píseň od Jarka Nohavici:

Za komunistů se špatně nežilo,
v létě bylo teplo v zimě sněžilo,
zjara ledy tály byly povodně,
to jste milé děti přišly o hodně.

Už v druhém verši se ozval od vedle usínajícího Nečitelného smích, který třásl s celým dřevěným domem. U třetího verše se už smál i Kormidelník, ukončil svůj monolog a tuhle píseň jsem začal používat jako rychlé umrtvení jakékoliv politické debaty. Politika na dovolenou nepatří…


Den desátý a jedenáctý (návrat)
Ráno bylo opravdu krušné. Úklid se protáhl a chalupu jsme opouštěli o něco později, než jsme chtěli. Po cestě jsme nabrali v Dolmoy uskladněné a zamražené ryby, přejeli Hitru a podle pobřeží se vydali na Trondheim a pak na jih. Kormidelník celou cestu nechutně nadával na norské rychlostní limity (pro představu - 90 na dálnici) a cesta přes Norsko byla díky tomu opravdu dlouhá (nejen kvůli těm limitům, ale i kvůli těm kecům :-) ). Norské hranice jsme překročili bez problému a spadl z nás tedy hlavní kámen ve formě překročeného limitu na vývoz masa. Z Norska totiž můžete vyvézt pouze 15kg rybího masa + jednu trofejní rybu na osobu. Ve Švédsku jsem předal řízení a vědel jsem, že na cestě do Trelleborgu k trajektu už na mě řada znovu nepřijde. Píchnul jsem tedy štěně na dobrou noc a doufal, že usnu. Byl jsem ale za celé ty dny nějak přetažený a spánek ne a ne přijít. Začal jsem tedy přidávat další kousky ze Smíchova a doufal, že usnu. Nástup byl nakonec rychlý a začal jsem vyprávět veselé historky, které všechny pobavily, ale ráno mi nechtěli říct, jaké přesně to byly.

Naloďování na trajekt se odehrálo tedy se stejným scénářem jako při cestě tam – nevím, jak jsem se na trajekt dostal. Někde jsem tam akorát zasedl a zvesela usnul. Probudil jsem se až v půl sedmé, stihl se pouze krátce pokochat krásami moře z horní paluby a už jsme se vyloďovali v Sassnitzu. Německo jsme přeletěli rychlostí blesku a kolem poledne jsme překračovali Českou hranici. Následoval krátký oběd v motorestu za hranicemi a před čtvrtou odpolední jsme byli doma…

Zápisky z Norska - část první

Den první a druhý (cesta)

Když jsem ve čtvrtek v poledne sedal jako hlavní navigátor (ten kdo umí do navigace zadat start a cíl cesty) na sedadlo spolujezdce, netušil jsem, co mě přesně čeká. Naštěstí už první kilometry cesty začaly naznačovat, že to snad nebude zlé. Dodávka sebou pomalu zacukala kupředu a poté co jsme se vzdálili za první zatáčku od plačících manželek začal jeden nejmenovabý člen výpravy vykřikovat: „Deset dní bez bab! Deset dní bez bab!“ Samozřejmě při pokřiku už držel v ruce čerstvě načnutou plechovku piva a v mezičase nám vyčítal, že jsme ještě šest piv nechali doma. Cesta na Prahu a Drážďany probíhala dobře. Neopatrně jsem vyzradil, že jsem naložil taky notebook, že hodlám psát palubní deník a že jsem taky stáhl nějaké filmy pro případ nouze. Filmů se samozřejmě všichni chytli, ale okamžitě se začali dožadovat jistého druhu produkce určené pouze pro dospělé. Následně jsem byl mnohonásobně kárán, že jako poskytovatel internetu se musím pochlapit a něco stáhnout po cestě a nebo opatřit jiným způsobem. Nebylo tedy zbytí a po dvacátém zopakování jsem na první benzínce koupil požadovaný druh časopisu i s patřičným DVD. Chudák časopis dopadl špatně hned v první minutě. Stejný nejmenovaný pokřikující člen nezvládl čekání a hned při rozbalování časopis „otevřel“ tak, že mu desky zůstaly v ruce. No už aspoň vím, jak vypadá pořádná vášeň.

V Německu jsme si prohlédli větrné elektrárny a za Berlínem následovala první zastávka (pominu-li pivní chcací po cestě – těch bylo nepočítaně). Vybalili jsme dva tucty řízků, pár salámů, několik kilo tlačenky a k velké nelibosti stánkaře na daném odpočívadle jsme se zdárně pustili do jídla. Pak na mě přišla řada v řízení. Dodávku jsem řídil prakticky poprvé v životě, ale po obligátních padesáti kilometrech jsem se s ní celkem sžil. Německé dálnice jsem spíše lechtal někde u stočtyřicítky a kochal se krásami té odporné placky, krerou jsme projížděli. Za Dánskou hranicí jsem řízení předal dál, poslal do sebe dva večerníčky a spokojeně usnul. Vzbudil jsem se až na parkovišti před trajektem.

První polovina cesta proběhla opravdu dobře, takže jsme byli ve Frederikshavenu někdy kolem půl čtvrté ráno, přičemž trajekt odjížděl až v deset a naloďování probíhalo od osmi. Po prospalých pěti hodinách cesty jsem dostal obavu o další spánek a rozhodl jsem se to podchytit včas a to okamžitou likvidací svého denního “přídělu” piv. Kolem šeté ranní jsem u šestého piva naprosto bezpečně usnul. Pro auto stojící za námi ve frontě na trajekt jsme museli být opravdouvou atrakcí. Dodávka, z které se každých deset minut kdosi vyvalí a jde ochcat kolo nejbližšího kamiónu se asi jen tak nevidí. Jak jsem se dostal na trajekt prakticky nevím. Usídlil jsem se v kajutě, vylezl nahoru na palandu a spal. Odpoledne jsme se vyhrabali na palubu, pokochali se krásami okolního moře, udělali pár fotek „já a trajekt“, „já a moře za mnou“ a „já a zbytek osazenstva žereme a chlastáme“ a čekali na přstání v Oslu. Strach z celníků byl naštěsrtí zbytečný a navigace nás neomylně provedla Oslem a začala směrovat na sever. Nejmenovaného pozdějí mrzelo, že u trajektu lhal jiným Čechům o množství piv, která máme s sebou. Řekl totiž 240, jenže v okamžiku, kdy tuto větu říkal již jejich stav zcela jistě nepřekračoval 180.

Jakožto tvor nezcestovalý jsem měl na co čumět. Jezero táhnoucí se několik set kilometrů kolem silnic, zasněžené vrcholky hor a hlavně jen velmi krátce zapadající slunce mě dostaly. V půlce cesty jsem se nabídl k řízení a užíval si cestu zpoza volantu. Kolem půlnoci jsme zastavili na parkovišti pod “náhorní plošinou” a rozhodli se přenocovat. Už tady dost mrzne a i v jednu v noci je tu vlastně jen šero. Uvařili jsme si polévku a poté, co Nejmenovaný v 0:45 vyčerpal svoji denní dávku piv a dožadoval se dalších jsme rozhodli, že je trocha času na spánek. Jenže já vytáhl notebooka, abych napsal zápisky z prvních dnů cesty. Napřed jsem ho ale musel poskytnout k účelu zcela jinému – prohlédnutí DVD z časopisu. A tak jsme všichni seděli v dodávce, chlastali pivo a doufali, že nepřijedou policajti a nezatknou nás jako úchyláky.

Nezatkli! A tak teď sedím na břehu horské bystřiny, mrznu jako kráva a snažím se sepsat, co se všechno v prvních dvou dnech přihodilo…


Den třetí (čekání)

Po návratu do auta jsem se snažil usnout. Malé množství alkoholu tomu bylo opět nápomocno, ovšem s malým problémem. V autě byla nechutná zima a když jsem ve tři v noci poprosil o nažhavení motoru, řidič rovnou začal pokračovat v cestě, protože nemohl spát. Vystoupali jsme na náhorní plošinu, chvilku jsme koukali po sobech, losech a bobrech, jenže nikde nic. U silnice ještě na mnoha místech ležel sníh, mrzli jsme a já jsem následně nastavil do navigace Froyu a usnul. Asi to byla škoda, protože nám prý skákali jeleni do cesty, bloudili jsme v mlze a skákali přes překážky, jenže ani jedno z toho jsem nepocítil. Po probrání jsme se už skoro protloukali po pobřeží a tak jsem aspoň udělal pár fotek. Scenérie to byly parádní a opravdu i jen kvůli tomu výlet stojí za to.

Na Froyu se jede přes Hitru. Tyhle ostrovy jsou s pevninou spojeny podmořskými tunely, jejichž klesání pod mořské dno si nezadá s šumavskými kopci. Tři kilometry, kdy se řítíte prudce dolů jsou následovány třemi kilomtry, které se auto sotva hrabe nahoru. Odborným výpočtem (trojčlenka) jsme určili, že nejhlubší část tunelů musí být přibližně 200 metrů pod hladinou moře.

Hitra je ještě poměrně krásný ostrov se spoustou stromů a kleče. Froya je už ale jen pětadvacetikilometrová skála trčící z moře, porostlá lišejníkem a tu a tam pokrytá nějakou bažinkou. Ubytovaní jsme ale mohli být až až od 16:00 a tak jsme půl dne proseděli v autě na parkovišti, vyčerpali několikadenní příděl piv, čímž držíme českou tradici. Češi jsou totiž největší vývozci hliníku do Norska – zejména ve formě plechovek od piva. V mezičase jsem se učil trochu nahazovat, jenže mé úsilí skončilo u první utržené třpytky.

Ubytováni jsme nakonec byli v docela pěkném domečku s dobrým vybavením, k použití máme celkem velký člun s rozumným motorem a celkově se to zdá poměrně luxusní. Jediným problémem je pouze osmdesátilitorvý mrazák, který nám nemůže stačit a určitě ještě bude zdrojem spousty “zábavy”.


Den čtvrtý (rybářský)

Ráno jsem byl vytažen v naprosto nekřesťanskou hodinu otázkou, zda hodlám vstát a jít na ryby. Samozřejmě jsem tedy vstal, něco málo pojedl, natáhl na sebe všechny ty nesmysly a šel. Dopoledne foukalo a v okamžiku, kdy se naše pětimetrová lodička houpala na čtyřmetrových vlnách, jsem začínal i mít strach. Naštěstí můj strach nebyl největší ze všech a v okamžiku, kdy jsem chtěl začít křičet, že je opravdu čas vyrazit někam do klidu, Kormidelník už pevně svíral rukojeť motoru a upaloval za nejbližší ostrov. Za celou dobu jsme nechytli skoro nic a cesta na oběd byla uspíšena Kormidelníkovou mořskou nemocí.

Poté následovalo moje první vaření, snad se to dalo jíst. Po obědě jsme dali chrupku a už jen ve třech (mořská nemoc je opravdu likvidační) vyrazili na moře. Narazili jsme kousek od pobřeží na hejna jakéhosi druhu tresky, které zkušenější členové říkají “keler”. Vytahali jsme jich za navečer asi padesát kilo a i mě to docela šlo. Zkušeně jsem pilkroval, ale zjistil jsem, že to není nic moc pro mě. Raději jsem pak vzal třpytku a chytal na přívlač. Ta hejna byla asi opravdu obrovská, protože v okamžiku, kdy jsme vytahovali třpytku zpátky a nebyla na ní ryba, jsme byli zklamaní. Tak takhle tedy vypadá těžba ryb.

Chtěl jsem mít několik keců na Zlotřilce, který nepříliš šetrným způsobem vyškubávat rybám háčky a který mě začal nazývat ekoteroristou. Naštěstí v okamžiku, kdy jsem jednu rybu vytáhl s háčkem v oku, jako by ho okem polkla (nechápu, jak může mít ryba v oku zaseklé všechny tři háčky trojháčku) a musel jsem jí rozřezat celou hlavu, abych ten háček dostal ven, pochopil, že to s mým ekoterorismem nebude tak horké. Jen prostě nemám rád zbytečné utrpení zvířat (snad vyjma srnek, protože tu přemnoženou pakáž opravdu nemám rád :-) ). Za lov jsem byl pochválen, neboť zejména mé nemilosrdné zasekávání bylo prý profesionální.

Po návratu na chalupu jsem se učil ryby kuchat a filetovat. Musím říct, že to co s mým žaludkem neudělalo celodenní houpání na moři, málem zvládl smrad z těch potvor. Naštěstí člověk za chvilku otupí. Navíc poté, co jsem si při drbání nosu kus toho hnusu nalepil přímo na špičku, jsem ani jinou variantu neměl.

Je půl čtvrté, slunce už je nad obzorem, je čas jít spát…


Den pátý (neexistující)

Dnes strašně foukalo a tak jsme půl dne čekali, zda se vítr utiší. Čekání jsem napřed trávil vařením guláše a pak jsme si pustili film. Nejmenovaného napadlo mírně zlikvidovat zásoby dovezeného alkoholu, což se zpočátku nejevilo jako špatný nápad. Po vypití litru a půl whisky jsem ale usnul a co dělali ostatní nevím, snad mi to povědí ráno…

Odjééézd

Tak ráno jedu. Nakonec jsem sbalil víc věcí než je na seznamu, ale vše podstatné v něm snad je… Takže se mi tu hezky starejte o Vidláka a já se pokusím napsat online nějaké zážitky z cest. A taky snad přivézt nějakou rybu na tu slíbenou grilovačku…